Novinky

Pokud nevíte, do čeho jdete, možná vám to nepřipadá jako závažné téma. Možná se vám ale stalo něco, co se stalo mnoha dalším a z báječného projektu, vzniklo něco, co třeba až tak báječně nevypadá. Pravé úhly možná nejsou tak úplně pravé a nebo jsou okolo osazení některých čepů mezery a celé to nějak nedoléhá. Určitě se není za co stydět, protože nikdo učený z nebe nespadl a slepení několika prvních výrobků může přinést mnohá překvapení. Pojďme se ale už podívat na to, na co se připravit a čím si to hlavně zpočátku, než získáme zkušenosti, nadhled a klid, celé usnadnit.

Kompletní nabídka truhlářských svorek

Začneme tím nejjednodušším, tedy lepením desek. U desek bývá zásadní problém v tom, že hotová deska bývá moc široká pro většinu strojů, které mívá běžný smrtelník doma. Vzhledem k tomu potřebujeme slepit desku co nejrovnější, aby už nevyžadovala žádné strojní rovnání. V takovém případě většinou používáme jako referenční horní povrch nahoblovaných přířezů. Slepení desky tímhle způsobem je i při vzorovém nahoblování pravých úhlů většinou obtížné, pokud si nepomůžeme nějakým prvkem, který nám přířezy vyrovná. Problém je v nerovnoměrném tlaku svěrek a v tom, že plochy po nanesení lepidla prostě kloužou. Pokud mají naše přířezy stejnou tloušťku a máme dostatek svěrek, můžeme většinou na koncích vše dotáhnout do roviny. To ale znamená jisté rovnání, na které nemáme mnoho času a zároveň to neřeší problémy uvnitř desky, kam naše svěrky nedosáhnou. Nejjednodušší je tedy použít nějaké spojovací prvky. Ne každý má doma lamelovací frézku nebo dokonce domino, ale v tomhle případě stačí i nějaká vrtací šablona a obyčejné kolíky. Důležité je, že jednotlivé přířezy zajistíme proti vertikálnímu posunu. Pokud budeme vrtat přesně, získáme desku, která by měla být po obroušení dostatečně rovná pro další práci.

klasické stolařské svorky Pony Jorgensen v akci při lepení desky

Pokud budeme potřebovat menší, ale zato tenčí destičky, je většinou potíž se samotným stažením kusů. V takovém případě nás zachrání japonské svěrky Hatagane, které jsou vlastně velmi důmyslně řešenou miniaturní variantou našich svěrek. V Japonsku se tradičně používají spíše na orýsování materiálu než na lepení, ale jsou ohromně šikovné na veškeré drobné výrobky.

japonské hladké ocelové svorky Hatagane s regulací tlaku

Kompletní nabídka japonských svorek Hatagane

Lepení desek na jednu svěrku

Tahle metod je pravděpodobně stará jako lepení samo a pravděpodobně ještě starší. Pravděpodobně ale nevznikla jako řešení nedostatku svěrek. To je spíš vedlejší benefit. Skutečným důvodem jejího vzniku byla snaha stabilizovat slepy na čelech desek. Čelní dřevo totiž ztrácí a přijímá vodu rychleji než plochy desky a na čelech prken, která desku tvoří, proto dřevo expanduje a kontrahuje rychleji a ve větším rozsahu. Konce slepů jsou neustálým pohybem v oblasti čel extrémně namáhané a při kontrakci čela může dojít k jejich rozlepení. Tenhle způsob lepení je založen na kompresi dřeva v místě, kde slep končí. Konce prken jsou tak pod neustálým tlakem, který by měl zmírnit jejich kontrakci při ztrátě vlhkosti. Při vyšší vlhkosti dojde k ještě větší stalčení.

lepení dřevěné desky na jednu svorku

Kompletní nabídka stolařských svorek

Jak se to dělá? Styčné hrany vyhoblujeme mírně do oblouku tak, aby se po přiložení k sobě na koncích dotýkaly. Uprostřed vznikne mezera. Po aplikaci lepidla použijeme jednu svěrku, kterou utáhneme, aby se mezera uprostřed zcela uzavřela. Tak vytvoříme celistvý slep obou hran s kompresí dřeva v těsné návaznosti na čela. Tady často přichází otázka, jak velká má mezera být. To ale záleží na délce spoje, na druhu dřeva a na dalších faktorech. Většinou stačí, když svěrka zavře mezeru na pár otáček. Pokud nedokážeme hrany stáhnout do plného dotyku, musíme na jejich koncích trochu hoblíkem ubrat, aby síla svěrky stačila. Tenhle tradiční způsob je možné vylepšit použitím moderní techniky. Vzájemnou stabilitu obou lepených hran můžeme vylepšit dominem. Použijeme nastavení pro rozšířené dlaby, které nám umožní stažení mezery. Při pevné pozici kolíků by se mohlo stát, že se nám opřou o stěny dlabů a mezeru nezatáhneme. Při použití domina je pak stažení jednou svěrkou opravdu extrémně jednoduché a pro slepení desek třeba na korpus skříně si vystačíme se čtyřmi svěrkami. Další variantou je použití truhlářských knechtů, neboli stahováků čepů. Ty jsou ideální pro slepování vlastní spárovky či rovné desky o velké ploše. Obdobou k nim jsou také trubkové stahováky, které také naleznete na našem e-shopu.

stahování přířezů pomocí truhlářských stahováků čepů - litinových knechtů Pony Jorgensen

Kompletní nabídka stolařských svorek

Jak na lepení složitějších projektů?

Než se pustíme do lepení je nejlepší si celý výrobek složit na sucho. Tak se ujistíme, že jsou všechny spoje funkční a že nám všude všechno uspokojivě sedí. Během získávání zkušeností je třeba pochopit, jak těsné spoje asi mají být. Musíme si uvědomit, že lepidlo funguje jen tam, kde jsou dřevěné plochy v kontaktu. Pokud spoj nesedí, je nejčastější příčinou úzký čep vzhledem k rozměru dlabu. Pak nejen že mají oba prvky tendenci vzájemně měnit pozici, ale v prostoru ve spoji bez kontaktu s protilehlou plochou nemá lepidlo na co navázat, protože běžná lepidla na dřevo nemají schopnost vyplňovat mezery. Platí tedy pravidlo, že čím kvalitnější mechanický spoj vyrobíme, tím lepší budou jeho vlastnosti po slepení. To lze volně přeložit jako čím více dřeva je v kontaktu, tím lepší spoj vznikne, když mezi plochy aplikujeme vrstvičku lepidla.

speciální rohové svorky vám pomohou s přesným pravým úhlem

Na druhou stranu by spoje, které se chystáme lepit, neměly být na sucho tak těsné, aby je byl problém sesadit a musíme myslet i na to, že třeba dlaby a další uzavřené spoje by měly být o maličko hlubší než délka čepu. Jak čep zasouváme do dlabu, po cestě jeho čelo stírá lepidlo ze stěn a pokud se nám přebytečné lepidlo nevejde do volného prostoru pod čep, může se snadno stát, že spoj nedosadíme. Jestliže používáme lepidlo na vodní bázi, což je většina lepidel na dřevo, začne dřevo ihned po nanesení lepidla přijímat z lepidla vodu a bobtnat. To je právě jeden z problémů, na který můžete při lepení narazit. Co šlo bez lepidla sotva dohromady, po aplikaci lepidla už dohromady jít nemusí. Nejvážnější to bývá v situacích, kdy aplikace lepidla trvá několik minut. Části, u kterých jsme začali s aplikací, mohou absorbovat z lepidla tolik vody, že je nebude možné sesadit, nebo jen s velkými obtížemi. Je třeba si uvědomit, že právě díky téhle drobné nepříjemnosti spouštíme při každé aplikaci lepidla závod s časem a proto, vždy pokud je to možné se snažíme lepení rozdělit na menší celky. Pokud to není možné, potřebujeme buď pomocníka, který nám s co nejrychlejší aplikací lepidla na potřebné plochy pomůže, nebo musíme využít lepidlo, které má dostatečně dlouhý otevřený čas.

rovnoměrně vyvinutý tlak na složitý tvar pomocí speciální kurty

Maximální otevřený čas nebo maximální doba otevření se uvádí na každém balení lepidla, které si koupíte. Pojďme se podívat, co tenhle údaj znamená. Aby se lepidlo mohlo navázat na celulózu v dřevní hmotě a vytvořit funkční vazbu, musí být tekuté. Jakmile lepidlo ztratí příliš mnoho vody, aby mohlo téct, nebo u lepidel, která nejsou na vodní bázi příliš zpolymeruje, není už schopno dále smáčet protější povrch a vytvořit tak kvalitní vazbu. Otevřený čas tedy znamená maximální dobu, po kterou lze očekávat, že lepidlo bude tekuté. V reálném světě ale tahle doba nemusí být zdaleka tak dlouhá. Ovlivňuje ji vlhkost a teplota okolního prostředí a hlavně vlhkost dřeva, které právě lepíme. Pokud je horké léto a naše dřevo má v současné chvíli vlhkost 8 %, bude doba, po kterou zůstane povrchová vrstva naneseného lepidla tekutá, pravděpodobně výrazně kratší než je uvedeno na obalu. S tím je potřeba počítat a pokud s konkrétním dřevem a lepidlem nemáme zkušenosti, je lepší si to vyzkoušet.

Kompletní nabídka truhlářských svorek

Za předpokladu, že se lepené plochy dotknou dokud je lepidlo stále tekuté, začíná nám běžet další časový úsek, kterému říkáme maximální montážní doba. To je čas, který určuje, jak dlouho nám může trvat, než slepené dílce zafixujeme ve finální pozici. Tady jde o to, že nějakou dobu po dotyku ploch zůstává vrstva lepidla dostatečně tekutá, aby bez ztráty pevnosti výsledného spoje snesla nějaké vzájemné pohyby lepených ploch. Jakmile lepidlo přejde do konzistence tmelu, a to je chvíle, kdy by už dílce měly být nehybně fixovány ve správné pozici. I tady je důležité si uvědomit, co to pro nás znamená. Měli bychom zkontrolovat, zda všechno má správné úhly a všechny dotykové plochy dokonale dolehly. A pokud ne, měli bychom to ještě stihnout srovnat. Z výše uvedených informací je jasné, že pokud nám něco opravdu pomůže, tak je to lepidlo, které má co nejdelší dobu otevření. Tedy poskytuje dostatek času, abychom ho stihli aplikovat na všechny lepené plochy a má i dostatečný montážní čas. Všechno pak stihneme v relativním klidu zafixovat, než lepidlo začne schnout. Delší otevřený čas má například Titebond III.

Kompletní nabídka truhlářských lepidel

Pokud budeme potřebovat opravdu hodně času a náš projekt bude stát někde v suchu a teple je ideální volbou klihové lepidlo. Dnes už není nutné namáčet a ve vodní lázni rozpouštět klih. Moderní klihová lepidla jsou neustále tekutá a použitelná ihned. Pro první pokusy a projekty mají ale zásadní výhodu. Po napaření se spoje uvolní a když se nám při lepení něco nepovede, můžeme chybu napravit i po zaschnutí lepidla. Klih má ještě další výhody. Je transparentní a rozumí si s každou povrchovou úpravou. Je taky pružný a umí se hýbat společně se dřevem. Lepení klihem je jedním z důvodů, proč bylo možné starý nábytek do nekonečna opravovat. Když se nějaká část opotřebuje, prostě rozklížíte potřebné spoje, dílec opravíte nebo vyměníte a zas to dáte dohromady. Pokud chcete vyzkoušet klihové lepidlo, určitě zkuste Titebond Genuine Hide Glue.

Svěrky neboli ztužidla

K lepení většinou budeme potřebovat nějaké svěrky. Ty nám pomáhají nejen zafixovat dílce vzájemně do správné pozice, ale třeba i překonat odpor vzniklý nabobtnáním dřeva, který by nám bránil v dosazení spojů. Není ani tak důležité, jaký typ svěrek použijeme. Zásadní je, abychom jich měli na daný projekt dostatek a aby byly dostatečně dlouhé.

paralelní dřevěné svorky vhodné pro spoustu vašich projektů

Kompletní nabídka truhlářských svorek

Pojďme se ale podívat na něco mnohem zajímavějšího, tedy na to jak svěrky vlastně fungují. Nebo přesněji na to, jak je to s tlakem, který svěrkami vytvoříme. Ve chvíli kdy utáhneme svěrku, tlak se mezi čelistmi materiálem šíří jako kužel pod úhlem asi 45°. Základna kužele je tedy tím širší, čím je upnutý materiál silnější. Paradoxně to znamená, že pokud budeme chtít dosáhnout rovnoměrného tlaku, potřebujeme mnohem více svěrek proto abychom rovnoměrně přitlačili tenkou lištu, než budeme potřebovat pro silný hranol. Pokud k sobě lepíme hrany nebo plochy, je ideální mít dostatek svěrek na to, aby se základny těchto tlakových kuželů mohly mírně překrývat.

rovnoměrný tlak vyvinete dostatečným množstvím svorek

Další zajímavostí je tlak. Často vídáme velice silné utahování ztužidel. Pro dosažení kvalitního lepeného spoje stačí, abychom lepené části udrželi bez pohybu v plošném kontaktu v místě slepu. Utahovat nadměrně svěrky tedy nemá smysl, jakmile máme lepené části ve stabilním kontaktu. Nadměrný tlak může poškodit povrch dílců nebo dokonce zdeformovat celý výrobek. Přetažené svěrky dokážou nadělat mnoho škody. I když bývá většina svěrek dnes už vybavena plastovými krytkami čelistí, speiciálně u měkkých dřev je lepší čelist ještě podložit hladkým kusem dřeva se zaoblenými hranami. Nejen že tím bezpečně ochráníme dílce před otlaky, ale zároveň můžeme i rozšířit tlakový kužel, pokud tlak potřebujeme roznést.

Co nedělat po slepení?

Po slepení se často dělá chyba v tom, že odstraníme případné přetoky lepidla a povrch s lepenými spoji přebrousíme nebo ohoblujeme. Brzy po slepení je ale okolí spojů nasáklé vodou, kterou přijalo z lepidla. Jestliže spoj ohoblujeme nebo přebrousíme v tomhle stavu, až dřevo vyschne, bude v čáře slepu a jejím okolí prohlubeň. Ta nám pak může dělat problémy při povrchové úpravě.

Kompletní nabídka truhlářských lepidel

Další články o japonském nářadí

Klopna japonského hoblíku - příprava k práci a použití

Příprava čepele japonského hoblíku k použití

Anatomie japonského hoblíku Kanna

Genno - japonská kladiva

Japonské brusné kameny aneb není šutr jako šutr

Článek pro vás připravil tým

specialista na unikátní nářadí nejen z Japonska

Dnes se budeme věnovat úkonu, který je nezbytný pro uvedení hoblíku, nebo spíš jeho želízka, do provozu a čas od času je ho třeba opakovat i během údržby čepele. Nelze se mu tedy vyhnout. Jenže mnoho začínajících a možná i mírně pokročilých uživatelů japonských hoblíků jednoduše děsí. Jde o Uradashi. A o tom co to vlastně je a proč se to dělá si povíme v dnešním článku.

Co to vlastně je a proč se to dělá?

Aby šel japonský hoblík správně naostřit, musí být ostří a několik milimetrů zadní strany na něj těsně navazujících v rovině. Když ale tuhle oblast u nového hoblíku přiložíme na jemný diamantový brusný kámen nebo na kanaban, což je zhruba 1 cm silná ocelová destička v absolutní rovině, a danou oblast začneme rovnat, velmi často narazíme na oblasti, které se diamantu nebo kanabanu vůbec nedotýkají. Abychom celou oblast dostali do roviny, bylo by třeba brousit velice dlouho. Proto je mnohem lepší tahle "nízká" místa zvýšit, než se ta vysoká snažit odbrousit. V případě údržby želízka pak řešíme situaci, kdy po dlouhodobém ostření hoblíku těsně za ostřím už téměř žádná rovná plocha nezbývá a je třeba ji znovu vytvořit, protože hrozí, že se probrousíme až do Uratsuki - prohlubně za ostřím na zadní straně čepele. Řešení je v obou případech velmi podobné - Uradashi. To znamená, že poklepy kladívka řízeně zdeformujeme kujné železo na straně nábrusu želízka. 

pohled na zadní stranu čepele - Uru

Kompletní nabídka japonských hoblíků

Jak to funguje?

Už dávno víme, že čepel hoblíku je vyrobena z tenkého plátku řezné oceli Hagane, která je kovářsky svařena s tělem z velmi měkkého kujného železa Jigane. To nejkvalitnější kujné železo používané na výrobu hoblíků pochází z období, kdy v Japonsku došlo po rozvoji vztahů se západními mocnostmi k výrazné modernizaci a mimo jiné započal dovoz železa a oceli ze západu. Říká se mu Kamaji a pochází ze starých konstrukcí a technologických celků. Na pohled může působit poněkud zvláštně, protože mívá mnoho různých nečistot a drobných trhlin. Nejžádanější jsou kusy s co největší únavou materiálu, aby bylo železo co nejměkčí. Důvodem je právě možnost snadno deformovat měkké železo na zadní straně nábrusu. Kromě Kamaji se můžeme setkat ještě se dvěma dalšími materiály, které jsou použitelné jako Jigane. První z nich je Watetsu, což je původní japonské železo, které je vedlejším produktem původní japonské oceli. Tohohle původního železa zbývá velice málo a používá se už jen sporadicky. Druhý je moderní materiál, který se často označuje jako "modern soft iron". Často se používá na levnější hoblíky.

vyklepání čepele hoblíku na ocelovém kanabanu

vyklepání čepele hoblíku nouzově na dílenském svěráku

Ale zpět k Uradashi. Už víme, že na straně nábrusu navazuje na řeznou ocel extrémně měkký materiál, který se velice snadno deformuje. A celé kouzlo Uradashi spočívá právě v tom, že tenhle měkký materiál postupně a velmi lehkými údery zdeformujeme tak, aby lehce přihnul plátek řezné oceli jen tam, kde to potřebujeme a o kolik potřebujeme. V žádném případě se tedy nesnažíme údery kladiva přihnout želízko jako takové.

Kompletní nabídka kladívek a paliček

Praktické provedení

Jako vždycky, když dojde na úpravu čepelí budeme potřebovat jemnější diamantovou desku, ideálně o hrubosti 1000 nebo klasický kanaban, tedy velice rovnou ocelovou desku, která se používá pro Uraoshi, tedy srovnání zadní strany čepele. Obě operace se často navzájem prolínají a během rovnání zadní strany želízka nejlépe vidíme, které části ostří nejsou ve styku s deskou nebo kamenem a budou potřebovat Uradashi.

srovnání ostří čepele na kanabanu pomocí brusné pasty

Dál budeme potřebovat něco, co použijeme jako kovadlinu. Pokud nic takového nemáme, stačí nám kousek kolejnice, starší kanaban, který už nepoužíváme k rovnání přichycený svěrkou k něčemu pevnému nebo větší kladivo, které položíme na plocho a přiklekneme mu rukojeť nebo ho upneme do svěráku. Úderovou plochu očistíme brusným papírem a pilníkem zakulatíme hrany. Konečně si připravíme lehčí kladívko, řekněme kolem 200 až 300 gramů. Celkem pohodlně se dá použít to nejobyčejnější zámečnické. Klepeme buď růžkem zúžené části, nebo si za pomoci brusky kladivo pro tento účel modifikujeme a zúženou část kladiva zbrousíme z obou stran, aby vznikla přibližně 3 mm ploška. Ostré hrany následně ohladíme. Takový nástroj nám pro účely údržby hoblíků plnohodnotně nahradí zašpičatělé kladivo, které k tomuto účelu často používají lépe vybavení řemeslníci. Je ale třeba říct, že Uradashi žádnou specializovanou výbavu nevyžaduje. Jakmile víte co děláte, dá se udělat s použitím rozličných pevných podložek i zcela standardním čtyřhranným kladivem, tedy některým z jeho rohů.

detail na kanaban s brusnou pastou

Takže konečně jak na to. Nejdřív zahájíme Oraoshi. Želízko položíme zadní stranou na jemnou (1000) diamantovou desku nebo kanaban s brusnou pastou získanou z vodního kamene. Stačí když se povrchu desky dotýká cca 1 cm plochy za ostřím. V zásadě stačí plocha menší, ale úměrné zmenšení plochy roste obtížnost provedení, protože je těžké udržet želízko tlakem prstů levé ruky v dotyku s brusnou plochou. Pravá ruka podporuje želízko, aby se nám nepřevažovalo přes hranu desky. Správné provedení poznáme tak, že se na bočních ohraničeních Uratsuki nevytvářejí vrypy. Pak vím, že pravá ruka správně odlehčuje a levá soustředí adekvátní tlak směrem na linii ostří. Tlačíme jen při pohybu vpřed a pokud možno mírně. I zde platí, že tlačíme ideálně pouze tolik, abychom želízko uvedli do pohybu a udrželi v potřebné pozici. Zbytečný tlak vždy negativně působí na rovinu a vytváří na oceli působením částic brusiva hluboké vrypy. Ty je pak na jemnějších kamenech obtížné vyleštit. Po krátké chvíli si dobře prohlédneme spodní stranu čepele a bez obtíží rozpoznáme místa, která nejsou s deskou v kontaktu a bude pohodlnější je vyklepat. Pokud se snažíme vyrovnat želízko nového hoblíku je ideální si na straně nábrusu tato místa zhruba označit značkovačem.

Kompletní nabídka japonských hoblíků 

Naše skutečná nebo improvizovaná kovadlina poskytuje pevný podklad, o který si želízko opřeme. Abychom měli co nejlepší přehled o tom, kde máme ze spodní strany hranu kovadliny, držíme želízko mezi palcem a ukazovákem. Ukazovák pak používáme jako zarážku a víme tedy poměrně přesně, kde se želízko opírá. Na místě kam dopadá kladivo, by se Ura měla opírat o kovadlinu, pokud možno tak, abychom při úderu neslyšeli klapání nebo cinkání. To by svědčilo o nedostatečné podpoře Hagane. Na označených místech (u nového hoblíku) nebo v celé šíři ostří (pokud potřebujeme obnovit uzavření Uratsuki těsně za ostřím) pak lehkými poklepy kladívka velmi opatrně rovnoměrně oklepeme měkké železo nábrusu. Vždy se držíme co nejdál od Hagane, tedy od řezné oceli. Ta je zakalená na vysokou tvrdost a je extrémně křehká. Je tedy velice nevhodné ji omylem zasáhnout. V lepším případě hrozí vyštípnutí zubu, při hrubém úderu a troše smůly může ale zakalená ocel popraskat. Další oblast, které se chceme kladivem vyhnout, je zadní okraj nábrusu. Tady hrozí deformace přechodu nábrusu a plochy želízka, kterou želízko leží v loži hoblíku, čímž bychom ohrozili kvalitní kontakt želízka s tělem.

vyklepávání čepele japonského hoblíku

Jako vždy postupujeme trpělivě a opatrně a po každém oklepání Jigane na nábrusu vezmeme želízko zpět na diamant nebo kanaban a chvíli zadní stranu rovnáme, abychom posoudili, jak se situace změnila a zda bude potřeba další deformace měkké oceli. Cílem je, abychom dosáhli plošného kontaktu ostří a oblasti těsně za ním s brusnou podložkou. Jakmile bude tato oblast rovná, což se při správné technice broušení projeví uniformním vzhledem zadní strany, můžeme ji vyleštit na jemném kameni nebo na kanabanu.

Kompletní nabídka japonských hoblíků

Další články o japonském nářadí

Klopna japonského hoblíku - příprava k práci a použití

Příprava čepele japonského hoblíku k použití

Anatomie japonského hoblíku Kanna

Genno - japonská kladiva

Japonské brusné kameny aneb není šutr jako šutr

Článek pro vás připravil tým

specialista na unikátní nářadí nejen z Japonska

Některá měkká dřeva představují ideální materiál pro první projekty a pokusy. Dnes se podíváme na některá obecná specifika práce s tímto typem materiálu. Protože mnoho ze začínajících kutilů hledá informace v literatuře a videích a mnoho těchto zdrojů bývá v anglickém jazyce, dovolíme si pro začátek malý názvoslovný exces. V angličtině se totiž můžeme setkat se dvěma velice podobnými termíny, které lze oba přeložit jako měkké dřevo, ale jeden z nich ve skutečnosti znamená něco úplně jiného. Jednoduše na softwood nebo v množném čísle softwoods a soft wood(s). Psáno dohromady označuje slovo softwoods dřeva jehličnatých stromů. Až když obě slova rozdělíme, jedná se měkká dřeva z pohledu měření tvrdosti.

Naštěstí pro nás je až na malé detaily celkem nedůležité, zda budeme pracovat s měkkým dřevem jehličnanů nebo listnáčů. V obou případech nám pomohou obdobné návyky a postupy. Při výběru dřeva nemusí stačit, když si vyhledáme měkké druhy dřev. Smrky nebo jedle z nížin nemají stejné dřevo jako stejné dřeviny z výše položených oblastí. To se týká i ostatních dřevin. Je potřeba věnovat pozornost tomu, jak je dřevo rostlé. Husté letokruhy jsou většinou varováním, že můžeme očekávat tvrdší dřevo. Pozornost věnujeme i tomu, zda je dřevo přirozeně vyschlé nebo jestli bylo usušeno v sušárně. Rychlé sušení při vysoké teplotě má vždy vliv na vlastnosti dřeva. Přirozeně vyschlé dřevo je většinou měkčí a elastičtější, často bývá i barevně živější.

Kompletní nabídka japonského nářadí

Čistý a rovný povrch je klíčový

Prvním důležitým pravidlem je čistý a rovný povrch, na kterém budeme pracovat. Při práci s měkkým dřevem, i když je co se opracování týká v zásadě pohodlná, hrozí totiž při každé manipulaci omačkání dílců, na kterých pracujeme. Pokud se nám pod obrobek dostane tříska, k poškození povrchu stačí sebemenší tlak. I když některé podobné defekty lze vyrovnat namočením nebo napařením, ostré zlomy povrchových vláken není možné nijak opravit a tam, kde už má dílec definitivní tloušťku, nám už nezbývá mnoho prostoru pro hoblování nebo broušení. Nejúčinnější ochranou proti těmto nehodám jsou správné návyky. Před začátkem práce zejména u dřevěných hoblic zkontrolujeme, že povrch nemá žádné vrypy, zářezy a jiné nerovnosti, které mohly vzniknout při předchozí práci. Než položíme obrobek na pracovní stůl, ometeme povrch smetákem nebo širším štětcem, případně ofoukneme kompresorem. Je opravdu dobré mít pro tento účel něco po ruce a naučit se při práci nečistit pracovní plochu ani obrobek rukou. Ušetříme si tím kromě nesčetného množství třísek i možnost zavadit o ostří nástrojů odložených na pracovní ploše. Obrobek následně upevníme tak, abychom měli jistotu, že zůstane v těsném kontaktu s pracovní plochou a že se pod něj žádné třísky nedostanou. Při každé další manipulaci postup opakujeme.

Značení obrobku

Další opatrnosti je třeba při značení. Orýsování obrobku provádíme lehce, abychom nezanechali nechtěné vrypy. Tam, kde značení není nutné, ho vynecháme. To se týká například přenášení na protilehlou plochu dílce při značení dlabů. Při práci na nesavém hoblovaném povrchu je často nejlepší volbou tenký lihový technický značkovač nebo tradiční japonských rejsek Kama Kobiki, který se dá nastavit na různé hloubky a při práci kopírujě hranu materiálu.

japonský rejsek Kama Kobiki pro značení vodorovných čar

Kompletní nabídka japonských rejsků

Ostrost je to, oč tu běží

Měkké dřevo vyžaduje co nejostřejší nástroje. Pokud používáme japonské nástroje, bývají většinou přizpůsobeny práci s měkčími až velmi měkkými dřevy. To se týká geometrie zubů pil a úhlu nábrusu dlát a hoblíků. U japonských dlát se běžně pohybujeme kolem 27° a u hoblíků v některých případech klesá úhel nábrusu někdy až na 24°. Pokud máme jednu sadu nástrojů pro univerzální použití (27 - 30°), samozřejmě nebudeme měnit úhel, který nám vyhovuje. Jen je vhodné pokusit se vše před prací co nejlépe naostřit a ostřit průběžně.

ostření na velmi jemném syntetickém kameni King S-2 o zrnitosti 6000

Stejně jako ostatní operace i řezání měkkých dřev vyžaduje maximální ostrost. Pokud používáme pilu s výměnným plátkem a chystáme se řezat například osazení čepů, určitě se vyplatí plátek vyměnit, aby byl maximálně ostrý. Pro přesné a čisté řezy je také lepší použít jemnější pilu, hlavně pro příčný řez.

Při dlabání používáme kladivo velice lehce a začínáme sekat dostatečně daleko od čáry, aby díky klínovitému tvaru dláta nedošlo k posunu nástroje směrem vzad. V tomto ohledu poskytuje ostřejší úhel nábrusu velkou výhodu. Směrem k čáře postupujeme opatrně a odebíráme tenké vrstvy. Dláto zbytečně nezatloukáme do materiálu tak, aby v něm drželo. Pokusy o uvolnění mohou vést k poškození okrajů dlabu a zbytečná aplikace síly je při práci s ostrým nástrojem vždycky nebezpečná. Při správné technice postupuje práce naopak velice rychle i při menším úběru.

na dokonale ostrý nástroj nemusíme vyvíjet velkou sílu

To nejtěžší na konec

Hoblování je u měkkých dřev bezesporu tou nejobtížnější disciplínou. Struktura povrchu není na rozdíl od tvrdých dřevin dostatečně soudržná a u dřev jehličnanů je navíc často velký rozdíl v tvrdosti mezi letními a zimními letokruhy. Z našich dřev je obtížným hoblováním známá třeba borovice. Snažší práci budeme mít s rovnoletým radiálním řezivem, ale i tady je třeba věnovat pozornost maximální ostrosti želízka hoblíku. Spoléhat musíme na perfektně sedící a správně nastavenou klopnu a co nejužší ústí hoblíku. Pokud vybíráme hoblík na měkká dřeva, je ideální sáhnout po čistě uhlíkové oceli od dobrého kováře. Alespoň tuto variantu preferuje pro špičkové výsledky mnoho japonských řemeslníků. Pokud ale nemáme extrémní nároky, dobrý kovář je, jako obvykle, důležitější, než všechno ostatní. Japonští mistři dokáží vytvořit špičková želízka i z mnoha dalších typů ocelí.

kování nové čepele hoblíku na pneumatickém bucharu v Japonsku

I když jsou měkká dřeva náchylná na poškození, při výrobě spojů a pasování dílců nám toho odpustí mnohem více, než dřeva tvrdá. Výroba přesných spojů je jednodušší, protože při sesazení můžeme používat techniku Kigoroshi, tedy kompresi dřeva vypouklou stranou japonských kladiv. Tak je možné sesadit vysoce přesné spoje, kdy by čep nebylo kvůli tření možné dostat do dlabu.

Kompletní nabídka japonského nářadí

Další články o japonském nářadí

Klopna japonského hoblíku - příprava k práci a použití

Příprava čepele japonského hoblíku k použití

Anatomie japonského hoblíku Kanna

Genno - japonská kladiva

Japonské brusné kameny aneb není šutr jako šutr

Všechny články

Článek pro vás připravil tým

specialista na unikátní nářadí nejen z Japonska